Představujeme vám perly moudrosti, citáty o rodině, domově a o dětech, pocházející jak od inspirativních osobností, tak od zcela obyčejných, avšak neznámých lidí. Již nemusíte ztrácet čas proklikáváním tisíců článků. Vybrali jsme to nejlepší a sestavili do jednoho uceleného textu. Navíc jako bonus na konci tohoto článku objevíte i veselé citáty o rodině, domově a dětech. Nejkouzlenější věc na světě je bez pochyb láska k našim nejbližším.
Gabriela Langhammerová
revue Prostor 115 / Rodina
Rodina ve své tradiční podobě je založená na patriarchálním systému hierarchie moci a je také prostředím, kde se nepostřehnutelně formují pevné genderové role, vydávané následně za neměnná, přirozená fakta. Feminismus hledá způsob, jak vztahy založené na moci vykořenit a osvobodit rodinu od fixně daných genderových rolí.
Málokterá společenská instituce provází lidstvo tak dlouho jako rodina. Je zrcadlem generačních zápasů, společenských změn i symbolem hodnot, jakými jsou láska, opora a bezpečí. To, že přestála všechny turbulence a úskalí dějin, vytváří zdání jakési neměnné přirozenosti, s kontinuitou přesahující paměť věků. Ve skutečnosti je rodina výsledkem dlouhodobého utváření vztahů v jejím středu, z nichž vyvstávají jak role, tak i společenský status jednotlivých členů rodiny. Můžeme si položit otázku, jak se představy o rodině a rodinných vztazích změní ve světle kritiky založené na analýze mocenských vztahů a dekonstrukci symbolického řádu rodiny.
Rodina jakožto jedna z primárních společenských struktur produkuje skrze proces výchovy určité způsoby chování a jednání. Ty si pak potomek či potomci osvojují a dále je reprodukují a tyto způsoby chování a jednání také do značné míry přispívají k dosažení společensky žádoucích forem mužsko-ženských interakcí a s nimi spojených rolí. Rodina je tedy primární prostředí, kde se utváří nejen prvotní podoba vlastní identity jedince, ale kde se také formuje představa o zájmech, schopnostech a aspiracích, jež dále utváří sebepojetí člověka. Na té se nemalou měrou podílí představy rodiče či rodičů, kteří se na výchově podílejí. Podoby mužských a ženských rolí v rodině zároveň odrážejí celospolečenské představy o rolích mužů a žen ve sféře veřejné a naopak, ve veřejné sféře se tyto role působením dalších institucí dále petrifikují.
Již v rámci rodiny se děti socializují do rolí rozlišeny podle pohlaví. Rozdíly dané biologickým pohlavím při narození jsou až do období puberty u většiny dětí málo patrné, respektive byly by, kdyby se nezvýrazňovaly jinými, na první pohled viditelnými způsoby. Jak od sebe poznáme chlapce a dívku, když mají oba plenu? No přece podle typu a barvy oblečení, úpravy vlasů, volby hraček, ozdob, doplňků a preferované zábavy. Všechny tyto atributy jsou genderované, tedy odznakem maskulinity nebo femininity, čímž pro veřejnost stvrzují pohlaví jeho nositele či její nositelky, a to v době, kdy pro ně samotné má význam pramálý. Biologický rozdíl mezi dívkami a chlapci se takto utváří skrze vnější znaky, které ale nejsou výsledkem volby dětí, nýbrž jejich rodičů.
Dívky jsou v rodině vedeny k péči o domácnost a její členy, chlapci jsou zase podporováni hlavně ve fyzických aktivitách. To, že rodiče vychovávají své potomky jinak v závislosti na pohlaví, často sami nereflektují, jak ukazují výzkumy a studie provedené na toto téma. Často totiž „jen“ nereflektovaně reprodukují vzorce norem a chování, které si odnesli z vlastní rodiny, a další modely, které vidí kolem sebe nebo o kterých slyší. Tímto způsobem se vytvářejí rozdíly v zájmech, schopnostech a aspiracích chlapců a dívek - je celkem logické, že fotbal nebude umět hrát ten (nebo spíše ta), které bylo řečeno, že se to pro ni nehodí.
Tradiční rodina
Reprodukce těchto výchovných vzorů, kde se role muže a ženy diametrálně liší a jež jsou navázané primárně na jejich biologické pohlaví, je reliktem jedné konkrétní podoby rodiny, která vznikla v 19. století a vešla do podvědomí lidí pod označením tradiční rodina. Tradiční rodina je v podstatě středostavovská měšťanská rodina, která se v devatenáctém století stala reprezentativním společenským vzorkem. Jedním z jejích charakteristických znaků jsou právě typizované reprezentace maskulinity a femininity jakožto dvou nevyhnutelně oddělených světů, v němž mužům náleží celý širý svět, zatímco ženám domov a život v soukromí. Tyto reprezentace jsou zároveň vůči sobě v binární opozici: jeden je tím, čím ten druhý bytostně není, a naopak.
Během dvacátého století ženy získaly základní občanská práva a tento výrazný historický předěl nevratně proměnil celospolečenskou situaci. Nutně se promítl i do institutu rodiny. Ukázal totiž, že rodina není neměnnou entitou a že přiznání rovných práv ženám nevede ke zničení rodiny, jak někteří tvrdili.
Pouta, nebo okovy?
Americká feministická spisovatelka a akademička Kate Millettová v sedmdesátých letech dvacátého století poprvé poukázala na to, že všechny instituce v naší západní kultuře a společnosti představují zároveň prostředí, v nichž se specifickým způsobem uskutečňují vztahy založené na moci. Jedná se o celý systém vztahů, jinak známý jako patriarchát, který se vyznačuje nastavením hierarchií jak mezi kategoriemi muž - žena, tak i napříč těmito kategoriemi. Vztahy uvnitř tohoto systému jsou založeny na moci a ovládání a projevují se v podřízenosti žen mužům, ale třeba i v podřízenosti mladších osob starším, a to napříč oběma kategoriemi.
Výchova v takto nastavené společnosti a kultuře pak spočívá v socializaci jedinců do určitých rolí, které v sobě zároveň nesou určité finální kvality, schopnosti a dovednosti. K přijetí těchto rolí zpravidla patří, že se jim jedinec učí, nejsou mu nijak samy o sobě vrozené, ač se to tak navenek může jevit. Tímto způsobem se zároveň zamlžuje mechanismus vzniku těchto rolí. Pohlaví v rodině a v celé společnosti neznáší pouze status společenský, označovaný právě pro odlišení od biologické kategorie pohlaví jako "rod", gender.
Vytvořením kategorie pohlaví a genderu došlo k zároveň k jejich hierarchizaci a vytvoření vztahu ovládajícího a ovládaného. Tento vztah je ze své podstaty mocenský, nerovný a zásadně se podílí na výsledné podobě rolí, postojů i společenského statusu. Nerovnost mužů a žen, která se projevuje například v podobě rozdílného odměňování žen a mužů či v oblasti genderově podmíněného násilí, však neplyne z biologie. Příčiny těchto i dalších přetrvávajících nerovností mezi muži a ženami jsou kulturní a společenské povahy a jsou důsledkem privilegování maskulinních atributů za současného snižování hodnoty toho, co je v dané kultuře označováno za feminní.
Rodina jako symbol
Jak uvádí francouzský filosof a sociolog Pierre Bourdieu, struktury nadvlády, stejně jako mechanismy, kterými se udržují, nejsou ahistorickou entitou; naopak jsou výsledkem setrvalé reprodukční práce, na níž se podílejí jak jednotliví aktéři, tak celé instituce. Podoba rodiny je důsledkem uspořádání dispozic jejích jednotlivých aktérů (tzv. habitualizace), tedy důsledkem procesu, při kterém se často opakovaná činnost ustálí ve vzorec, který je dále napodobován a udržován v téže podobě, až je po určitém počtu opakování považován za přirozený, protože mechanismus jeho vzniku zůstává zjevný, jako je tomu třeba v případě tradiční rodiny.
Rodina, definovaná sociologickým slovníkem jakožto základní společenská skupina a zároveň instituce, se podílí na formování vztahů, a to tak, že je nejen uchovává a předává další generaci, ale také je sama pomáhá utvářet. Je nejen odrazem žité reality, ale je také jednou z těch společenských struktur (k dalším patří například i jazyk), jež realitu současně také spoluvytvářejí. Rodina je výsledkem formování dlouhodobě opakovaných, rituály upevněných a společensky konsensualizovaných aktů, včetně jejich formálních i emocionálních obsahů. Tímto způsobem se určitá forma soužití (a tedy i jeho řádu) do žen i mužů doslova „otiskla“. Tak se také vytvořily dispozice, oblasti zájmu a fungování, které se mužům i ženám připisují.
Symbolický řád je souborem určitých předzjednaných schémat, které se pojí se společenskými identitami. Jde o výsledek společenské praxe, kdy se k určité společenské skupině přiřadí jak jejich vizuální reprezentace, tak i vnitřní kvality a očekávání, a zároveň jsou spojeny s příslušnými hodnotovými soudy. Je proto jedním z důležitých faktorů, který se podílí na formování vztahů v rodině i na výsledné podobě hierarchie, tedy na vztazích dominance a závislosti. Vzhledem k tomu, že rodina je jednotkou natolik primordiální, utvářenou v různých podobách po tak dlouhou dobu, po jakou se datuje existence lidstva jako takového, symbolika, která je s ní spjata, je stejně (pra)stará. Význam rodiny v každé kultuře a civilizaci tkví a tkvěl nejen v ochraně jejích členů a péči o ně, ale zároveň v produkci potomstva a v přípravě na jejich začlenění do širších společenských struktur.
Symbolický význam rodiny tkví zejména v jejím potenciálu působit jako univerzální norma lidského soužití, protože je založena na zdánlivě přirozených, a tedy „normálních“ pravidlech. Ve skutečnosti je rodina určitou formou výsady, které se těší jen ten, kdo splňuje určité podmínky - tyto podmínky samotné ovšem z přirozenosti neplynou, ba naopak. Mezi tyto podmínky patří třeba sexualita, socioekonomický status, kategorie zdravotní způsobilosti a mnohé další. Tato skutečnost fixuje vztahy a podoby rolí jejích jednotlivých aktérů v určité podobě více než jiné aktuálně působící mechanismy. Rodina a rodinná otázka se tak stává politicky významným tématem, protože nezasahuje jednotlivce, ale celou společenskou strukturu, která se každého osobně týká. Problematika rodiny a rodinné politiky založená na její symbolické úrovni má stále velkou moc, protože s sebou nese jasná a nekomplikovaná vysvětlení. V konečném důsledku ovšem slouží k zamezení reprodukce identit, jež jsou v určitých politických kruzích považovány za nežádoucí.
Feministická vize rodiny
Feministické hnutí velkou měrou přispělo k otevírání důležitých a společensky palčivých problémů, které se dlouhá staletí skrývaly za oponou rodinného soužití, skryté před zraky veřejnosti. Mimo obecně lépe známé výdobytky feminismu, jako je volební právo žen, právo žen vlastnit majetek či právo na placenou práci se i díky feministickému hnutí na světlo veřejné debaty dostala otázka neplacené práce a péče, jíž i v současnosti vykonávají v drtivé většině ženy. Velmi důležité bylo prolomení mlčenlivosti v oblasti domácího násilí, debata o sexuálním zneužívání žen, dětí i mužů, o nerovných podmínkách v zaměstnání a o reprodukčních právech žen. Tato témata jsou totiž důležitá nejen pro ženy, ale i pro muže.
Feministická kritika poukázala na to, že rovnoměrné rozdělení péče o děti mezi rodiči je žádoucí nejen kvůli samotnému dosažení rovnosti, ale také proto, že pokud se muži budou více podílet na péči o děti, výsledkem bude jejich kvalitnější a hlubší vztah s nimi. Zároveň je tímto způsobem možné poukázat na to, že péče o děti není žádnou vrozenou, biologickou daností náležející tomu či onomu pohlaví, ale životní dovedností, které se může naučit každý, kdo chce, a to bez ohledu na pohlaví (gender). Tímto způsobem by také mohlo konečně dojít ke zviditelnění domácí práce a péče, a tedy i k jejich adekvátnějšímu ohodnocení.
K prevenci hrozby domácího násilí, ať už se týká žen, mužů či dětí, stejně jako k rovnějším nastavení rodinných vztahů by v České republice velmi dobře posloužila ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy (jinak známé pod názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí). Ve své preambuli Istanbulská úmluva ve shodě s feministickou kritikou poukazuje na to, že násilí na ženách a domácí násilí je strukturální povahy, a že je důsledkem nerovných vztahů, respektive mocenským mechanismem, který udržuje vztahy mužů a žen na bázi ovládání a podřízenosti. Rodina totiž není neměnnou společenskou strukturou, ale je utvářena potřebami jejích členů, a to i v případě, že je tento princip nepostřehnutelný a navenek zdánlivě neutrální.
Současný feminismus je ve svém dominantním proudu hnutím, jež nevylučuje z možnosti založení rodiny nikoho na základě pohlaví, genderu, etnické příslušnosti, sexuality či kategorie způsobilosti, ale naopak uvažuje o rodině jako o bezpečném prostoru, kde se role jednotlivých účastníků neodvíjejí od biologického pohlaví, genderu či sexuality. Tento prostor by měl být dostupný každému, kdo o něj stojí, a každý by v něm měl mít stejnou možnost volby. Jak píše Bell Hooksová, jedna z nejvýznamnějších současných feministických autorek, ve své knize Feminismus do kapsy: „Společnost nadále lpí na utopické vizi patriarchální rodiny, a to i navzdory tomu, že je zjevné, že nefunkční rodina, jejíž hlavou je muž, nevytváří pro děti o nic bezpečnější prostředí než nefunkční rodina, jejíž hlavou je žena. Děti potřebují pro svůj vývoj milující prostředí. Kde jsou přítomné vztahy dominance, tam chybí láska. Milující rodiče, ať žijí samostatně, anebo ve dvojici, ať jsou heterosexuální, anebo homosexuální, ať v čele rodiny stojí žena nebo muž, spíše vychovají zdravé, šťastné děti se zdravým sebevědomím. (...) Feministické hnutí je prorodinné. Skoncovat s patriarchální nadvládou nad dětmi, a je jedno, jestli ji praktikují muži, nebo ženy, je jediným způsobem, jak učinit z rodiny místo, kde mohou být děti v bezpečí, kde mohou být svobodné a kde se mohou naučit milovat.“
---
Gabriela Langhammerová ( 1982) se zabývá feministickými a genderovými teoriemi v souvis‐ losti s náboženstvím a spiritualitou, a dějinami a metodologií vědy. Vystudovala teologii, filosofii a genderová studia na UK v Praze. Pracovně působí v Sociologickém ústavu AV ČR, v NKC Gender a věda. Je vdaná a společně s manželem vychovává syna.
revue Prostor 115 "Rodina" si můžete zakoupit zde:
- pdf verze
- tištěná verze
- předplatné
Potkali jsme se v rušné kavárně na Andělu. Jeho oči, plné humoru, mi okamžitě padly do oka. Jmenoval se Petr a zdálo se, že je stejně ztracen v davu jako já. Po krátké, nesmělé konverzaci jsme si vyměnili čísla. První rande bylo trapné, ale okouzlující. Následovaly procházky po Karlově mostě, večery v útulných hospůdkách na Starém Městě. Každým dnem se naše pouto stávalo silnějším.
Už po pár týdnech jsme si nemohli představit život jeden bez druhého. Společné výlety na Šumavu, romantické večeře při svíčkách. Zjistili jsme, že máme stejný smysl pro humor, milujeme stejnou hudbu a sníme o budoucnosti, kde budeme spolu. Jeho jemnost, laskavost a smysl pro dobrodružství mě naprosto uchvátily. Zamilovala jsem se do každé jeho nedokonalosti.
Přišel den, kdy Petr poklekl na koleno na Vyšehradě s prstýnkem v ruce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nalezla svou spřízněnou duši. A tak, po několika měsících plných štěstí, jsme si slíbili věčnou lásku a věrnost. Začínáme novou kapitolu, která bude plná smíchu, podpory a nekonečné lásky.