Používáte Tinder, OkCupid, Badoo nebo Bumble? Online seznamování se stalo běžnou záležitostí v moderním životě. Ale jaké následky má neustálé posuzování, přejíždění prstem (swipování) nebo párování (matchování)? Nestáváme se v těchto seznamovacích aplikacích jenom zbožím s omezenou trvanlivostí?
„Stěžoval jsem si kamarádce, že nemám žádné shody (matche). Odpověděla: ‚Tvé kouzlo spočívá v rysech, které se nedají ukázat na Tinderu.‘ V podstatě potvrdila mou domněnku. Je to asi tím, že nejsem moc hezký,' svěřuje se pětadvacetiletý Filip.
Jeho zkušenosti s aplikacemi pro online rande, jako je Tinder, nejsou zrovna pozitivní. Když udělí lajk (srdíčko), není opětován. Když napíše zprávu, nedostane odpověď. Nepovzbuzují ho ani události, které jsou spíše dílem náhody než čehokoli osobního: Například se stalo, že si dotyčná osoba smazala profil (účet) pět minut poté, co jí Filip napsal. Seznamku používá už tři roky, ale počet reálných schůzek, na které díky ní šel, by spočítal na prstech jedné ruky. „Mám pocit, že nejsem vůbec atraktivní. Nevím, co mám dělat. Pro mé už tak křehké sebevědomí je těžké se s tím smířit. Někdy zahlédnu záblesky vlastní hodnoty, ale pak si pomyslím, že ji asi nemám, když nedokážu nikoho poznat,' vysvětluje.
Filipova slova demonstrují, jak specifické rysy online seznamování mohou zasahovat i mimo prostředí mobilního telefonu. Zjednodušené zobrazení a povrchní hodnocení, neosobní prostředí internetu i problematická funkčnost aplikací mají negativní vliv na mezilidské vztahy i na to, jak vnímáme sami sebe. V seznamovací „hře' tyto faktory řadu lidí omezují - a některé rovnou vyřazují.
Pojďme si psát dopisy osvědčeným způsobem.
Seznamování přes Tinder a podobné aplikace funguje jinak než v reálném životě. V online světě se z nás stává veřejně dostupné zboží - Filip to přirovnává k „trhu s masem'. Upravujeme, vylepšujeme, inzerujeme a prodáváme svou vlastní značku, která má, ale nemusí mít mnoho společného s realitou. Své já „shrnutí' do několika fotek a útržkovitých informací. Poté čekáme, až (pokud vůbec) si nás někdo vybere. Právě na tuto povrchnost směřuje Filipova kritika. Jak sám říká, neměl velké úspěchy ani předtím, než si stáhl Tinder a Bumble - ale důvodů může být více. Například náročný program, který omezuje příležitosti k seznámení, introvertní povaha, nebo fakt, že mezi jeho záliby nepatří ty, které by umožnily propojení s podobně smýšlejícími lidmi. A právě seznamovací aplikace si Filip, stejně jako mnozí jiní, spojoval s vidinou nových kontaktů. Jenže jen občas dostane šanci ukázat, jaký skutečně je.
Online je veškerá interakce zploštělejší, povrchnější a neosobní než v „reálném světě'. Tvé kouzlo je v tom, co nelze vystavit na Tinderu. Například podle jedné studie z roku 2006 mají lidé tendenci zjišťovat informace o fyzickém vzhledu potenciálního partnera dříve, než se chtějí dozvědět cokoli jiného. Studie z roku 2020 se zaměřila výhradně na rozhodování žen v aplikacích pro seznamování a zjistila, že nejdůležitější roli hraje vzhled. Při hledání dlouhodobého vztahu byly vlastnosti jako vřelost, finanční zajištění nebo inteligence brány v úvahu až později.
Význam fyzické přitažlivosti je samozřejmě významný pro intimní interakce obecně. I studie rychlých rande (speed-dating) z roku 2009 označila fyzickou atraktivitu jak pro muže, tak pro ženy za nejsilnější faktor celkové přitažlivosti, a vzhled je spojován s lepším přístupem ke zdrojům, větším reprodukčním úspěchem a větší důvěryhodností.
Ale při online seznamování hraje vizuální dojem ještě zásadnější roli - často dokonce jedinou. Fotku uvidíme jako první. Sám Tinder doporučuje: „Ujistěte se, že vaše první fotka jasně ukazuje váš krásný obličej.' Při přejíždění prstem (swajpování) se rozhodujeme rychle, často podle prvního snímku. „U profilů ostatních strávíme jen pár sekund. V reálném prostředí také často rozhoduje první dojem, ale i když nás někdo nezaujme na první pohled, obvykle s ním zůstaneme déle. Sdílíme určitý kontext, v němž můžeme vnímat, jak se protějšek projevuje a jaký je,' vysvětluje psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová. V reálném světě na sebe nahlížíme komplexněji, do hry vstupuje i „nepředvídatelný koktejl (elixír) neracionálních faktorů, jako je chemie a emoce'. Tyto možnosti se v online prostředí ztrácejí. Zde nemůžeme cítit, slyšet, pozorovat v pohybu, vnímat charisma nebo charakter.
U generace Z se ale možná blýská na lepší časy. Podle vedoucího výzkumníka Tinderu, Paula C. Brunsona, je pro mladé při rozhodování, zda chtějí druhé rande, nejdůležitější faktor, zda se s protějškem cítili dobře. U všech starších generací byla na prvním místě fyzická přitažlivost. U generace Z je stále vysoko, na druhém místě priorit, ale jak Brunson uvedl v nedávném rozhovoru pro BBC, „děláme pokroky'.
Jenže, jak ukazuje Filipův případ, i ono první rande - a tedy překonání prvotní povrchnosti, kterou se seznamky vyznačují - je pro mnoho lidí nedosažitelné. Slova třicetileté Nely v mnohém zrcadlí Filipovy pocity. Ti, kteří konvenčně odpovídají ideálu krásy, dostanou díky „matchům' a interakci šanci ukázat, jací jsou. Ale ti, kteří ideálu neodpovídají, neumí se vyfotit nebo se prostě nechtějí veřejně explicitně ukazovat - a jsou proto spíše „odsunuti doleva' (tedy odmítnuti) - tuto možnost často nemají. Vizuálně zaměřené vnímání může ochuzovat o něco důležitého či někoho důležitého všechny zúčastněné. „Umím si představit, že by mi lidé, kteří mě online nezaujali na základě fotek a profilu, mohli při náhodném setkání v reálném životě připadat sympatičtí nebo atraktivní,' míní Nela. Na seznamovacích aplikacích posuzujeme stejně jako při online nákupu oblečení podle neúplného obrázku.
Naši „komodifikaci' - přeměnu v produkt - navíc posiluje logika trhu a ideologie volby. Mnoho lidí slyšelo spoustu příběhů a čísel, které umocňují domnělou pravděpodobnost online seznámení. Například že tři z deseti dospělých Američanů a Američanek někdy použili seznamovací sítě. Nebo že desetina amerických dospělých v dlouhodobém vztahu potkala svůj protějšek online. A i když nemáme po ruce konkrétní data, to podstatné víme: je tam spousta lidí. Právě množství vytváří iluzi neomezeného výběru. „Když byla aplikace celosvětově stažena 530 milionkrát a vedla k více než 75 miliardám spojení, je jasné, že otevírá nekonečné možnosti,' láká Tinder.
Do povědomí se nám tak vštěpuje myšlenka, že po vytvoření profilu získáme přístup k obrovské databázi snadno dostupných partnerů a partnerek, z nichž můžeme vybírat. Jsou doslova na dosah ruky, jako bychom prohlíželi online katalog zboží. Tolik druhů. Nekonečné možnosti. Seznamovací aplikace navíc svým vzhledem a fungováním připomínají platformy pro online nakupování. Rebecca Heino, Nicole B. Ellison a Jennifer L. Gibbs proto ve své analýze hovoří o „virtuálním tržišti', kde dochází k takzvanému relationshoppingu - nakupování vztahů. Jenže nakupovat zde nemohou všichni a konzumní mentalita může mít negativní dopad na prožívání i vztahování.
←
→
Filipova otázka „je se mnou něco špatně?' ukazuje další problematické dopady přeměny lidí v komoditu. Podle antropoložky Marie Heřmanové, která se ve svém výzkumu zaměřuje na sociální sítě, internet odráží nerovnosti, které existují „tam venku'. „I na sítích a v seznamovacích aplikacích existuje představa o tom, kdo je dobrý a hodnotný člověk. Ta je vždy kulturně, sociálně, rasově nebo ekonomicky podmíněná,' vysvětluje. Šetinová pro tento jev používá výstižné označení: bohatí se zde stávají bohatšími, chudí chudšími. „Dobře se zde seznamuje těm, kteří odpovídají představám o kráse, charismatickým extrovertům, lidem s vysokým společenským postavením. Ale pak jsou ti, kdo to mají objektivně těžší - například jedinci, kteří neodpovídají ideálu krásy, velmi mladí muži, starší ženy, lidé s jinou etnicitou nebo náboženstvím, jedinci s postižením,' objasňuje.
Například studie amerických výzkumníků Jevana Hutsona, Jessie G. Taft, Solona Barocase a Karen Levy poukazuje na velké rasové nerovnosti. V roce 2009 spoluzakladatel aplikace OkCupid Christian Rudder zveřejnil interní data - bílé ženy preferují bílé muže a Asiatky a Latinoameričanky jim dávají přednost „ještě výhradněji'. Ve studii z roku 2013 zkoumali 2,4 milionu heterosexuálních interakcí na aplikaci Facebooku Are You Interested. Z výsledků vyplývá, že muži a ženy černé pleti mají nejnižší míru odpovědí na své zprávy. A dalo by se pokračovat. „Heterosexuální ženy všech ras preferují bílé partnery před nebílými. Bílí muži a ženy všech věkových kategorií častěji vyhledávají schůzky s bělošskými partnery a nejméně často s partnery mimo svou rasu. Asijští a latinskoameričtí muži a ženy vykazují srovnatelné vzorce rasového vyloučení. Vysokoškolští studenti častěji vylučují černochy a zejména černošky jako možné partnery,' uvádí Hutson a spol.
Filipův nedostatek „matchů' zase ukazuje na genderovou podmíněnost zkušeností v tomto prostředí. Jak vyplývá z výzkumu Pew Research Center z roku 2023, muži seznamovací aplikace používají častěji než ženy (podle jiného průzkumu na Tinderu muži tvoří 6 z 10 uživatelů, i když se toto číslo může lišit v závislosti na geografické poloze). S tím pravděpodobně souvisí i to, že zatímco ženy bývají zahlceny množstvím obdržených zpráv, muži se častěji cítí nejistě kvůli jejich nedostatku. Právě genderová nerovnováha spolu s povrchností, která proniká fungováním těchto aplikací, přispívá k pocitům frustrace a hněvu takzvaných incelů (mužů, kteří dle svého pohledu žijí v nedobrovolném celibátu). Někteří z nich se dokonce účastní takzvaného chadfishingu - experimentu, který spočívá ve vytvoření falešného profilu s ukradenými fotografiemi takzvaných Chadů (incelovský termín pro vysoce atraktivní muže). Po založení profilu, píše trendspotterka Pavlína Louženská ve svém Substacku, „fascinovaně sledují, jak obrovský rozdíl dělá ostře řezaná brada'. Je ale třeba připomenout, že právě ženy a sexuální menšiny častěji čelí sexualizovanému násilí.
Objektivizaci lidí nahrává i samotný design aplikací. Novinář Austin Carr popsal systém, který Tinder dříve používal k hodnocení uživatelů - takzvané „elo score'. Aplikace každému přiřadila číselnou hodnotu odpovídající jeho žádanosti. Na základě tohoto hodnocení pak aplikace propojovala „matche'. Pokud jste měli například hodnocení osm, zobrazovala vám osoby s podobným číslem - tedy „kompatibilita, co se týče žádanosti'. O tom, co přesně žádanost v očích Tinderu znamenala, se nevědělo mnoho. Tehdejší generální ředitel společnosti Sean Rad uvedl, že nejde jen o atraktivitu a četnost „swajpnutí doprava', ale že ve hře bylo mnoho faktorů. Nicméně, jak konstatuje Carr, každé „swajpnutí' určovalo, zda někoho vnímáme jako žádoucího, nebo ne.
V roce 2019 Tinder zveřejnil text, ve kterém uvádí, že tento systém již nepoužívá a propojování funguje díky sofistikovanějšímu algoritmu. Mezi faktory prý nyní patří vzdálenost, věk, orientace, koníčky, podobné fotografie a ano - historie „swajpování'. To, zda je váš profil lajkován, tak stále hraje při párování roli. Jak vysvětluje server Vox: Pokud jste dali lajk profilu, kterému dal lajk například člověk jménem Max, Tinder vám doporučí i další profily, které se Maxovi líbily. Komu jsou ale doporučováni lidé, kteří dostanou málo lajků nebo „swajpnutí'? Pokud se nechtějí ztratit v seznamkové prázdnotě, musí se o pozornost více snažit. Často jim nezbývá nic jiného, než si platit předplatné nebo takzvané „boosty' (boost je podle Tinderu způsob, jak se na 30 minut dostat mezi „nejlepší profily ve vaší oblasti').
Design hraje roli i v kontextu rasově motivovaného jednání. Seznamovací aplikace podle Hutsona a spol. poskytují snadno použitelné funkce, které lidem umožňují jednat na základě rasových postojů - co je snazšího než člověka „swajpnout doleva'? A do jaké míry tato rozhodnutí ovlivňují algoritmus, který nám následně nabízí potenciální protějšky? Některé aplikace navíc umožňují kategorizovat a filtrovat na základě rasy nebo etnického původu (některé tuto možnost stáhly v létě 2020 v rámci solidarity s hnutím Black Lives Matter). Existují argumenty pro - možnost sebevyjádření, vyhnutí se fetišizaci nebo diskriminaci a získání sexuálních příležitostí - i proti - například explicitní rasově podmíněné vyloučení, degradování a fetišizování.
Vyloučení z intimního prostředí má podle Hutsona a spol. mnoho individuálních i strukturálních důsledků. Intimita a sexuální aktivita pozitivně ovlivňují vazby na komunitu, zdraví, délku života, štěstí a celkovou pohodu. Manželství je také spojeno se snížením rizika úmrtí nebo lepším zdravotním stavem. Asortativní navazování vztahů (tedy párování podle podobných biologických nebo sociokulturních charakteristik) naopak podle výzkumů přispívá k ekonomické nerovnosti (od druhé poloviny 20. století například roste počet párů, které mají podobnou úroveň vzdělání i podobný socioekonomický status). Odmítání, diskriminace a marginalizace také mohou vyvolat hluboké pocity studu nebo vést k tomu, že se subjekty diskriminace považují za méně atraktivní či žádoucí. Je se mnou něco špatně? Tento design proto podle Hutsona a spol. podkopává potenciál seznamovacích aplikací překonávat sociální vzdálenost a narušovat stávající vzorce asortativních vazeb.
Tržní mentalita navíc proměňuje způsob, jakým se vztahujeme k ostatním lidem i k sobě samým. Podle Heino a spol. vnímáme na seznamovacích aplikacích ostatní jako zboží, které je možné koupit, ohodnotit, ale také snadno zahodit. Třeba když na někom objevíme „chybu' nebo najdeme lákavější produkt. Absence dřívějšího sdíleného kontextu (což by mohli být třeba společní přátelé nebo pracovní či školní prostředí) podle nich vede k poklesu vzájemného pocitu odpovědnosti. S takovým nastavením je pak snazší místo citlivého ukončení kontaktu někoho „vyghostovat' - a to i v pokročilejších fázích vztahu. Oproti realitě zde navíc podle autorek neexistuje mnoho sankcí za neetické nebo zraňující chování.
Nela takovou situaci zažila mnohokrát. „Když přestane reagovat někdo, kdo mi přijde fajn a do koho jsem vložila energii i důvěru, zamrzí to. Zároveň jsem ale často udělala totéž. Je na tom vidět, že tě tamní prostředí donutí chovat se jinak než obvykle. Je hrozně snadné tam ostatním ublížit - a zároveň se dočkat ublížení,' popisuje. Lidé mají podle ní „rozjetých' více konverzací najednou, a když přijde někdo zajímavější, je snazší z těch ostatních prostě zmizet.
Podle psychoterapeutky Šetinové to má jednoduché vysvětlení: stáváme se součástí seznamkové kultury. Když zjistíme, že je takové chování v daném prostředí běžné, začneme ho považovat za standard. „Lidi na druhé straně přestaneme vnímat jako lidi,' říká terapeutka. Dodává navíc, že u některých může jít o obranu. „Pro leckoho jde o velkou zkušenost s odmítnutím, takže se musí trochu emočně vzdálit, aby tam dokázali fungovat.'
pexels.com
Na Tinderu a spol. také můžeme nabýt dojmu, že k úspěchu stačí najít perfektní produkt pro naše potřeby. Konverzace s někým vázne? Došlo k vzájemnému nedorozumění? Tvůj GIF ze seriálu Přátelé neměl takovou odezvu, jakou sis představovala? Nevadí! Mezi tolika lidmi určitě najdeš někoho lepšího, s kým bude konverzace plynout s minimálním úsilím.
Podobnou mentalitu Tinder také podporuje - když se člověk ocitne mimo signál, anglická verze aplikace mu oznámí: „Po obnovení připojení můžete pokračovat ve hře.' Gotta Catch 'Em All. Úspěch podle aplikace spočívá v nalezení partnera či partnerky: prý je vhodné odpovídat co nejrychleji, máme být upřímní a popisní v tom, co hledáme, máme mít vyplněné bio a poodhalit hudební vkus i životní styl, použít alespoň čtyři fotografie… Jenže, jak píší Heino, Ellison a Gibbs, vztah je spíše než o nalezení ideálního člověka do velké míry o dlouhodobém budování. S podobným tématem mimochodem pracovala i studie z roku 2017. Její autorka zkoumala dva typy lidí - první skupina věřila, že sexuální uspokojení ve vztahu přichází díky práci a snaze, druhá skupina věřila, že stačí najít ideálního partnera či partnerku. A je to ta první skupina, která zažívala větší vztahovou i sexuální spokojenost.
Seznamovací aplikace neovlivňují jen hledání partnera, ale i způsob, jakým uživatelé nahlížejí sami na sebe. Jak uvádějí Heino a spol., počet lajků, zobrazení či „matchů' poskytuje kvantifikovatelné zhodnocení poptávky po našem „produktu'. Účastníci a účastnice jejich výzkumu pak podle této zpětné vazby posuzovali vlastní hodnotu a úměrně tomu přizpůsobovali míru své vybíravosti. Dopad nemusí být zdaleka jen negativní. Většina lidí z výzkumu měla pocit, že intimní platformy jejich sebepojetí utvrdily nebo i zlepšily.
Pokud ale míra odezvy nedosáhne očekávané úrovně, dopad aplikace může být silně negativní. Zvláště pokud v sobě člověk nese zranění z minulosti či problematický náhled na sebe samého. Intenzita odmítnutí, se kterou se zde setká, bývá vyšší než v offline prostředí. Na večírku nás za jeden večer odmítne kolik lidí? Jeden? Dva? Tady se jich za stejnou dobu někdy najdou desítky. „To může vést ke sníženému sebevědomí, pochybách o sobě samých, nejistotě a v extrémních případech až k přesvědčení, že seznámení není možné,' vysvětluje Šetinová.
Sama jsem měla více předpokladů pro to, abych se díky seznamovacím aplikacím cítila sebevědomě - dostávala jsem hodně lajků i „matchů'. Konverzací jsem měla „rozpracovaných' tolik, že jsem občas přestávala odpovídat v momentě, kdy jsem měla spíše napsat „děkuji za tvůj čas, ale nevidím v tom budoucnost'. Vzhledem k problémům se sebehodnotou na mě ale spíše doléhalo to, co chybělo. V reálném světě jsem měla s odmítnutím minimální zkušenost. Tady bylo na denním pořádku. Pokaždé, když se mi v „matches' neobjevil kluk, který mě zaujal nejvíce, jsem se nevyhnula vtíravým myšlenkám: „produkt', který jsem inzerovala, nakonec nebyl dostatečně atraktivní. Já nebyla dostatečně atraktivní.
Gen Z
Nechtějí pracovat a jediné, co umí, je být na Tik Toku a kouřit elektronické cigarety. Představy o generaci Z se u různých skupin lidí liší. Rozpláče nás, když nás oslovíte špatným zájmenem, ale je nám jedno, když někdo poškozuje umění v galeriích fazolemi? Proč jsme takoví, jací jsme, a jsme takoví, jací si myslíte, že jsme? Jak vypadají statistiky o generaci, co vyrostla na internetu, v našem reálném životě?
Číst celý
článek→
11 minut
Vzhledem ke všemu zmíněnému není divu, že se v souvislosti s dating apps stále častěji hovoří o jakémsi zklamání; někteří už raději nechávají randění kompletně „na vůli osudu' a největší platformy ztrácejí mladé uživatele. Společnosti Match Group (pod kterou spadají dating apps jako Tinder, Match.com, Meetic, OkCupid, Hinge, Plenty of Fish, OurTime) a Bumble sice dohromady ovládají většinu trhu, ale od roku 2021 se jejich tržní hodnota snížila o více než 40 miliard dolarů. „Není to moc překvapivé - všichni víme, že ten systém je rozbitý,' říká pro Page404 trendspotterka Louženská. „Ale to neznamená, že se generace Z zase začíná seznamovat offline. Používá aplikace, které má k dispozici - Instagram, TikTok, Discord, apod. Ty umí ukázat nejen vzhled člověka, ale i to, co ho baví, jak funguje nebo společné kamarády.' Rostoucí snahu využít již existující nástroje podle ní dobře ilustrují takzvané Date Me Docs - virtuální A4 popsané složitým elaborátem o vlastní osobnosti, které lidé sdílejí na klasických sociálních sítích.
Seznamování na specializovaných aplikacích zatím nekončí. Podle Louženské by ale měly klást větší důraz na komplexnější prezentaci osobnosti a pomalejší přístup. Čemuž brání i klasické gesto swipe, které je podle ní na čase změnit. „Stejně jako to, jak se seznamujeme. Jinak nás čeká další akcelerace epidemie osamělosti a s ní i růst počtu lidí, co jsou sami, osamělí a bez sexu. Swipe randění zrychlil, ale stejně jako se snažíme zbavit závislosti na rychlé módě, je nejvyšší čas zamyslet se nad algoritmy, které vsadily na kvantitu místo kvality,' domnívá se. Některé mainstreamové aplikace se podle ní již snaží zaměřit na „tu stránku seznamování, která není jenom o vzhledu'. Například Hinge je interaktivnější než Tinder a vede k důkladnějšímu prozkoumání cizích profilů, nabízí k poslechu hlas, který si člověk do profilu nahrál, nebo AI pomoc se začátky konverzace (tu najdeme i u Tinderu a Bumblu).
Alternativou jsou podle Louženské i „niche apps', které koncentrují lidi s vyprofilovanými zájmy či charaktery a jejichž popularita se podle ní bude postupně zvyšovat. Třeba Sekr a FairyTrail pro digitální nomády, Boo, která propojuje na základě osobnosti, Sizzl pro milovníky slaniny (!) nebo Snack, jež podává pomocnou ruku v podobě AI asistenta. Právě AI výpomoc můžeme podle ní v prostředí dating apps očekávat v budoucnu a velký potenciál vidí i v aplikacích pro 60+.
Jenže nejúspěšnější platformou stále zůstává Tinder. Proč? „Protože je masový. Je to první aplikace, kterou si Čech stáhne bez ohledu na to, jak je digitálně zdatný. A tak nabízí největší výběr potenciálních partnerů. Mnoho aplikací, o kterých čteme a dávaly by smysl, v Česku buď neexistují (Hinge), nebo jsou plné cizinců, kteří Českem jen projíždí. Jediná další mainstreamová aplikace je tu Bumble,' vysvětluje Louženská.
Více lidí ale hovoří o možných změnách, které by mohly pozitivně ovlivnit stávající mainstreamové aplikace. V případě rasových či dalších předsudků by podle Hutsona a spol. pomohlo, kdyby aplikace změnily algoritmus - důkazem podle nich může být experiment aplikace OKCupid. Ta uživatelům bez jejich vědomí navrhovala „špatné' „matche', které označila za „vysoce kompatibilní'. Síla sugesce měla na chování lidí vliv: mnohé „špatné' „matche' byly nakonec úspěšné. Podle autorů závěry naznačují, že experimentování s algoritmem může lidem pomoci prozkoumat jejich preference a odhalit nečekaně kompatibilní partnery. „Namísto spoléhání se na předpoklady o podvědomých preferencích, na nepříliš nápadité algoritmy nebo na pochybné historické vzorce by intimní platformy měly podporovat náhody a zkoumání s cílem aktivně potírat předsudky,' píší autoři. Heino, Ellison a Gibbs také lobbují za to, aby seznamky radily nejen se ziskem co nejvíce „matchů', ale hlavně s budováním zdravých a úspěšných vztahů.
Mnoho problematických aspektů dating apps - rasové předsudky či ideály krásy - má ale kořeny v reálném světě a nelze očekávat, že vymizí z online prostoru, aniž by změny nejprve nastaly mimo obrazovky. Do té doby můžeme alespoň bojovat s povrchností, kterou se online seznamování vyznačuje. Nela se tak snaží dostat na svůj profil více podnětů. „Píšu tam, že tetuji, kreslím, dávám tam věci, které mám ráda. Aby ostatní viděli více z mé osobnosti a zájmů a získali informace, které nesouvisí s mým vzhledem. Snažím se tam zakomponovat to, co mi chybí na profilech ostatních,' říká.
Alexander Sinn, Unsplash License
Filip si dating apps už několikrát odinstaloval a zase vrátil zpět. Jednou dokonce po dvou hodinách. „Stále mám zoufalou naději. Nevím, co jiného bych měl zkoušet. Ubližuje mi to, ale moje osamělost je tak intenzivní, že s ní chci nějak bojovat,' vysvětluje.
Šetinová doporučuje zkusit přijmout, že odmítnutí je normální. „Málokdo se líbí všem - a ani to nemá být náš záměr. Nemá smysl spojovat naši hodnotu s názorem cizích lidí,' uvádí. Vhodná může být i hlubší sebereflexe - uvědomit si, jak na tom jsme se sebevědomím, a zaměřit se na jeho posilování. Co jsou věci, které mohou podpořit pozitivní náhled na nás samé? Co na sobě oceňujeme? Důležité je podle Šetinové i smířit se se skutečností, že všichni nemají stejné šance.
A nejčastější klíč k úspěchu? Podle psychoterapeutky je to trpělivost. „Z mé zkušenosti se skoro všichni, kdo u seznamování nějaký čas vydrží, nakonec seznámí,' říká. Zároveň doporučuje sžít se s myšlenkou, že partnerský vztah není jediným smyslem života. „Existují další oblasti, na které se můžeme zaměřit a které nám budou dělat radost, aby snaha o seznámení nebyla hlavním motivem našeho života,' doplňuje.
Filipa i Nelu kontaktuji zhruba o dva měsíce později znovu, abych zjistila, jak se jim daří. Nela občas na rande jde, ale hlavně se snaží zaměřovat na přátelské vztahy a vztah, který má k sobě samé. Nechce, aby se hledání partnera a randění stalo posláním s cílem zakrýt nespokojenosti v jiných oblastech života. „Snažím se nedefinovat svou hodnotu na základě toho, jestli jsem s někým ve vztahu,' uzavírá.
Filipova situace se nijak výrazně nezměnila. „Sice jsem si občas s někým psal, ale na faktu, že je to celý z principu toxický, povrchní a debilní, se nic nemění,' odpovídá.